Premiéry, 25. červen 2025 17:36MoneycarRecenze filmu F1 (2025, 155', US)

RECENZE (AH) — Kdepak, na velkém plátně jsou momentálně v kurzu ultrarychlý kola: autoři ve snímku “F1: THE MOVIE” důmyslně importují epický závodní příběh v duchu blockbusterů let devadesátých do reálných paddocků a okruhů rozjeté sezóny Formule 1. Kombinují svět reality známé z televizních obrazovek a dokumentů z Netflixu s tonálně rozmáchlou dramatizací, bezpečnou, tiše uhýbající jakékoliv ekologické, ekonomické či morální filipice. Doručují ultimátní pozlátko příznivcům specifického motorsportu, toho, jež po planetě rok co rok kontinuálně stěhuje tisíce tun matra v podobě aut, baráčků, garáží, gum, kamionů, helem, nářadí. Palivo tak kromě formulí kloktají především letadla, lodě a trajekty, kamiony. Spálené výpary v atmosféře ale Kosinski neřeší, šejkové mlčky předávají vítězné poháry. Blahopřeju. Tvůrci exponují všudypřítomné pozadí syžetu jako exkluzivní cirkus k ukojení davů, které fascinuje rychlost a benzín. A visící Damoklovy meče nad míhajícími se závodníky, co každý víkend hrají proti osudu v kostky. Jak tento hazard a oslava karosérií funguje jako filmové vyprávění? Autoři přesvědčivě míchají směsici á la dokumentární produkce F1: Drive to Survive (Netflix, 2019–současnost) a smyšleného příběhu postaršího hřebce, co na stará kolena zasedá do kokpitu smrtonosné mašiny s cílem splnit si svůj odvěký sen: stát se šampionem.

Ať už diegezi snímku hrozí na trati sebevětší nebezpečí, dramaturgicky tahle efjednička projíždí dramaturgické zákruty stylem “rychle dovnitř, rychle ven” a bez větších skrupulí se veze na bezpečně proježděném asfaltu. Každou další žánrovou tropou postupně triumfuje samu sebe a s přibývající stopáží přikládá (ve finále už enormní) dávku klišé. Že to k žánru patří? Asi ano, zavzpomínejme ale například na výtečné Howardovy Rivaly (2013, psali jsme externě zde) nebo Mangoldův Ford v Ferrari (2019, psali jsme zde). Oba autoři se doteku věhlasu sportovních legend nebáli, se splněním nutných žánrových pravidel se ale rovněž nebáli jejich aktualizace a přesahu, který Kosinskému chybí. Na otázku “když ne kvůli penězům, tak proč tedy?” dává snímek váhavou odpověď, která nemá daleko k důvodu, proč horolezci riskují životy v expedicích na vrchol nejvyšší hory světa. Protože tam ten Everest prostě je? Korunuje to chvíle, kdy má Kosinski unikátní možnost provést kompletní tonální změnu a s divákem (v tu chvíli již bezpečně opilým rohlíkem) nečekaně zatřást. On se jakoby zalekne vlastního nápadu a pod zdviženým prstem studia přepřáhne na původní kolej.

Kosinského řemeslo je přitom nabytou dovedností vysoké úrovně: jeho závodní veletoč je natočen vkusně, bravurně. Technicky si prakticky nelze přát více: dynamika očních bulev Claudia Mirandy tu předvádí technologickou ukázku možností současné digitální produkce, která navíc není přespříliš zatížená závislostí na laciných tricích z počítače. Tvůrci točili poctivě a vysokooktanovou podívanou se snaží diváka co vteřinu překvapovat a zakazuje mu vydechnout. Drama jim ale nefunguje: frenetický střih se sexy floutkem Bradem Pittem sice zvládne vykouzlit úžasný noční závod s ohňostrojem, nedokáže ale vykřesat byť jedinou jiskru napětí. Pitt tu má podobně jako Ethan Hunt jasně deklarovaný plot armor, v duchu Toma Cruise demonstruje vlastní schopnost táhnout áčkovou produkci a dokázat světu, že “ještě nejsme starý!”. Někomu to zcela jistě postačí.☞ PINBACKER

RECENZE (JB) — Joseph Kosinski posílá milostné psaní rychlosti a emisím. A pro obec nakloněnou nebezpečným a prostředky marnícím autohoničkám dost možná vytváří ultimátní podívanou, v níž úročí současnou trendy hollywoodskou vlnu brojící proti nadměrnému spoléhání se na digitální modely a prostředí (Ian McKellen by jistě zajásal). Při rezignaci na jakýkoliv jiný přínos audiovizuálního díla než poutavé vyobrazení pro běžnou osobu nedosažitelné reality bychom snad mohli prohlásit tento tvůrčí podnik s účtenkou až 300 milionu dolarů za úspěšný.

S přihlédnutím k byť jedinému z ostatních nároků kladených na kinematografii ale začne F1 zaostávat rychleji než zastaralý monopost. Jako by snad chtěla vzdávat poctu žánru – vrací se do dob, kdy si scénář ještě mohl dovolit být takřka úplně odpojený od reality, kdy se do kina mířilo za pompou a klišé si ještě s potěšením svobodně defilovala kinosály. V současných culture wars je blockbuster postavený na stereotypu staromilského chlapáctví a instantních lekcích a katarzích bez reflexe společenského nastavení zvláštním zjevením. Na rozdíl od nedávné srovnatelně v čase zaseknuté M:I tu ale není cruisovské srdce a uvědomělá absurdita s o mnoho etičtějším a citlivějším přístupem – F1 až asi na dva světlé momenty vyplňuje obraz schematické devadesátkové bombastiky beze zbytku.

Přitom nakročeno k tomu, aby se pod kapotou benzínové zhůvěřilosti odehrávalo víc než jen neustálé bušení válců, Kosinski má – mohl by se více soustředit na od nuly se vypracovávajícího Pearce, mohl by více objevovat roli žen v tomhle sportovním odvětví (dvakrát jim dá dokonce šanci se mikroskopicky vymezit), mohl by zreflektovat mravní problematiku pravidel závodění a především Hayesova hejskovského (náhoda?) přístupu k závodění. Vždy si ale vybere bezpečí pohádkového „samonapravení“ se, každá krize, každý náznak podvratnosti naopak přelije zjednodušující intenzivní dohrou, v níž jde nakonec jen o jedno – romantizaci F1 a závodů obecně, kdy jeden proslov o radosti z rychlosti zahojí všechny rány a vynahradí veškerou absurditu, která mu předcházela.☞ PINBACKER